Kdo má pravdu?

Na konci loňského roku jsem vám slíbil, že pro ty, kdo o to budou stát, budu dál psát úvodníky. Přiznám se, že pro mě bylo hodně těžké najít téma, o kterém bych opravdu chtěl psát. Řada mi jich přišla nudných, ta další byla příliš negativní. Na druhou stranu, nerad bych jen tak plkal o nepodstatnostech. 

A tak bych se rád zamyslel nad jevem, který známe tak dobře, že už ho ani nevnímáme, i když každého z nás zásadně ovlivňuje. Jde o vnímání pravdy. Dne 6. července 1415 byl v Kostnici upálen mistr Jan Hus. Upálen byl proto, že nebyl ochoten podepsat velmi vstřícně formulovaný text odvolání a ustoupit třeba jen o kousek z teologických myšlenek, které hlásal. Jedním z jeho nejznámějších citátů je tento: "Proto, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti". Tento muž i díky své "prohře" zásadním způsobem ovlivnil dějiny našeho státu, Evropy i celého světa.

Realitu vnímal velmi ostře a vyhraněně a vše posuzoval Biblí. Pro něj to byla absolutní pravda, která byla měřítkem všeho. Díky tomu měl jeho život jasný cíl i směr.

Současnost je typická tím, že žádnou absolutní pravdu neuznává. Každý má tak nějak svou malou pravdu. Pokud na sebe naše malé pravdy narazí, pak diváci jako vítěze určí ne toho, jehož argumenty jsou pravdivé (nezapomeňte, absolutní pravda neexistuje), ale toho, kdo svého soupeře dokonaleji zničí, byť s pomocí lži. Takový obraz dnes a denně vidíme v politice, v kultuře, v podnikání.

Následky jsou docela zajímavé. Díky tomu, že objektivní pravda neexistuje, tak v podstatě nelze nikoho o ničem přesvědčit. Každý si myslí i dělá, co chce, protože je přesvědčen, že má pravdu. Pokud ho někdo jiný chce přesvědčit, že pravdu nemá, tak si z toho nic nedělá, maximálně ho obviní, že na něj vyvíjí nátlak.

Mě ale v mysli pořád hlodá myšlenka, že objektivní pravda přeci jen je. Možná ne zcela ve všem, možná obtížně k nalezení, ale přece jen je. A čím dál víc si myslím, že hodně moc záleží na tom, jestli je naše ego ochotno se před tou pravdou sklonit, nebo navzdory všemu pořád prosazuje, že pravdu máme my, i když kolem sebe máme plno důkazů, že to tak není.

S člověkem, který žije mimo realitu, se nedohodnete. Nejde s ním dlouhodobě spolupracovat ani mít blízký vztah založený na důvěře. Neumí se vcítit, ani naslouchat.

Přiznám se, že od konce loňského roku mám v Jeníkově s pravdou problém. Přijde mi, že málokoho zajímá, a že ti, kteří se po pravdě ptají, jsou v menšině. Pro budoucnost Jeníkova to není dobře a moc nám všem přeji, aby se to brzy změnilo.

Vlastimil Marušák